Vážení dárci,
dovoluji si Vás požádat o finanční pomoc, která by mi umožnila absolvovat další intenzivní léčebný pobyt v Adeli Medical Center Piešťany. Měla jsem tu možnost – jako doprovod velmi nemocné kamarádky – na vlastní oči sledovat práci tamních terapeutů, které si velmi vážím a oceňuji. Sama mám handicap, který mi částečně brání žít stejný život jako žijí mí zdraví vrstevníci.
Úvodem bych chtěla říct, že si velmi uvědomuji jak nelehký rok máme všichni za s sebou, i mně toto období velmi vzalo. Úmrtí v rodině, jsem již více jak půl roku bez práce… Ale stále věřím, že bude líp, a pobyt v ADELI, je pro mě osobně pomyslným startem k lepším dnům… Alespoň v to, chci věřit…:-)
Vím, že všechno stojí peníze a bohužel jich nemám tolik, abych si mohla celý pobyt v Adeli uhradit z vlastních zdrojů.
Prosím tedy o finanční příspěvek a děkuji všem, kteří mi tak pomohou zlepšit či alespoň udržet můj současný zdravotní stav a soběstačnost.
Velmi si Vaší pomoci vážím.
V čem mi pomáhá pobyt v ADELI???
Vždy se velmi zmírní má spasticita, křeče a třes, odezní bolesti, zvládám lépe chůzi po schodech a nerovném povrchu. jsem více soběstačná. Adeli má navíc oproti běžným lázeňským pobytům efekt dlouhodobý, je však dobré pobyt opakovat každý rok – alespoň z mé osobní zkušenosti, je nejlepší 2x do roka (tělo si to, totiž cca „půl roku pamatuje“)
O mně:
Podle slov své maminky jsem byla od narození čilé miminko, bohužel s diagnozou DMO.
Absolvovala jsem jako malá dvě operace, další operace následovala už v dospělosti. Pravidelně jsem jezdila na lázeňské pobyty, rodiče se střídali, aby mi mohli zajistit doprovod. Za to jim jsem velmi vděčná, protože mi pomáhali zvládat i chvíle, kdy mi nebylo dobře.
Bylo těžké si zvolit střední školu, mým snem bylo stát se zdravotní sestřičkou. Musela jsem se smířit s tím, že tento sen se mi nesplní a obtížně jsem hledala náhradu. Nakonec jsem šla úplně jinou cestou – po Základní škole jsem rok navštěvovala Střední odbornou školu v Jedličkově ústavu v Liberci a sama jsem si říkala, že mám na víc. Proto jsem školu ukončila a rozhodla jsem se pro soukromou Střední školu právní, obor právně-sociální. Byla jsem zklamaná přístupem jednoho z pedagogů, který mi nevybíravým způsobem dával najevo, že na školu nepatřím a nic nezvládnu. Moje sebevědomí bylo na nule, rodiče mi pomáhali, ale zklamání bylo velké. Rozhodovala jsem se, jestli vydržet a nebo to vzdát. Pocit méněcennosti jsem nezvládla. Nakonec jsemse rozhodla opět pro Jedličkův ústav, tentokrát v Praze. A udělala jsem dobře, bylo to zatím nejlepší rozhodnutí mého života. Odmaturovala jsem a dál jsem vystudovala Vyšší odbornou školu sociálně-právní, obor Sociální práce.
V té době jsem se také snažila pomáhat své kamarádce, která po těžké autonehodě zůstala upoutaná na lůžku. Její stav byl zpočátku beznadějný, až pobyt právě v Adeli znamenal obrovský zvrat k lepšímu. To bylo poprvé, co jsem se setkala s tímto zařízením.
Dodnes se snažím pro kamarádku, která bohužel zůstala na vozíčku, spoluorganizovat finanční sbírky.
